Příslušníci řeholního řádu, pojmenovaného podle hory Karmel v Palestině (Ordo Fratrum Beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo). Sv. Albert z Vercelli, latinský patriarcha Jeruzaléma, udělil r. 1209 přísnou řeholi skupině mnichů, kteříse usadili na tomto místě. Řeholi schválil Honorius III. r. 1226 a později ji zmírnil Inocenc IV., jenž zařadil k. mezi žebravé řády.

Stará tradice odvozuje řád přímo od proroka Eliáše, který žil právě na hoře Karmel. Následkem četných srážek mezi křesťany a muslimy opustili k. velmi brzy Palestinu, rozptýlili se do různých zemí Evropy a působili v největších univerzitních centrech, jakými jsou Cambridge, Oxford, Bologna a Paříž. Oslabení původního asketického ducha vedlo k různým pokusům o reformu řádu; vznikly tak různé reformované kongregace, jako mantovská (15. stol.), turoneská (17. stol.) a další. Nejdůležitější reforma se však udála v 16. stol. a byla dílem sv. Terezie od Ježíše (z Avily) a sv. Jana od Kříže a dala vzniknout dvěma větvím řádu. Klement VIII. r. 1593 uznal řád »bosých karmelitánů« jako řád samostatný. Karmelitky (od 15. stol.), ženská větev (se dvěma řeholemi). Prodělaly téměř stejný vývoj jako obě mužské větve. »Bosé karmelitky« tvoří dnes s počtem kolem 13 tisíc řeholnic nejpočetnější ženský kontemplativní řád v církvi. Ke k. patří také třetí řád a různé kongregace.